Barbora Běhounková↓

Popis diplomové práce

Je tu hra, nevidím hráče

Příroda je prostředím i metaforou. Netáže se. Společnost se podobá přírodě, v níž se identita rozhoduje v zápase. Výstava je koncipovaná jako výzva. Představuje pole působnosti s pevnými body, kde nastavená pravidla konstelace spouštějí hru s nevyřčeným.

Kde je osobní hranice? Kdy do světa náležíme a kdy jsme z něj vyděleni? Jak si v něm obhájit své místo? Vnitřní stav potřebujeme zrcadlit ve vnějším světě; jakoby potvrzuje náš radar, ať je jakýkoliv. Z okolí vybíráme to, co odpovídá našemu primárnímu nastavení.

Samotný titul výstavy Barbory Běhounkové je stížností, zároveň zahajuje rozhovor s divákem. Rozvíjí dialog prostřednictvím básnického jazyka, který krouží kolem fenoménu hranice a ohledává ho jazykovou hrou s pojmy „hra“ a „nic“. Hra s významy vybízí ke spoluúčasti, jež vede ke katarzi a prožitku otázek: „Jsem součástí, nebo zůstávám v roli nezúčastněného svědka, návštěvníka?“ „Cítím se v bezpečí?“ „A to, co vidím, je v pořádku?“

Obrazy Běhounkové jsou kresleny uhlem na textilii. Jsou propustné, schopné dýchat, jako hranice. Pečeť našeho výkladu se otiskuje do prostoru mezi nimi. Prostor zůstává závislý na naší interpretaci, otevřený všem předsudkům, prožívání je tvarované interpretací. Výstava demaskuje rizika interpretace: „Skály si se mnou nehrají ani neútočí, přesto mám dojem útoku nad propastí.“ Odkrývá ji jako hru a nabízí se jako platforma pro zvědomění vlastní pozice v této hře.