Moemi Yamamoto↓

Popis diplomové práce

Obrazy jako prostředky pro meditaci

Chtěla bych vyjádřit určitý pocit. Je to pocit, když se duchem nepřítomně dívám na proud řeky. Nebo když se na něco díváte a náhle to vypadá, jako by se ztrácely veškeré původní významy a věc se jevila tak, jak je. Nebo jako je pocit ve snech, kdy odbočíte z hlavních cílů a stále si hrajete, nebo jdete někam bez ohledu na čas. Dá se říct, že tento pocit byl vyjadřován v surrealistických pokusech, které se snažily pojmenovat svět nevědomí, nebo v pokusech magického realismu, které se snažily odhalit posvátný opravdový čas, který je ukrytý pod každodenností. Poprvé jsem tento pocit pocítila, když jsem se dívala na obrazy Giorgia de Chirica. Důvod, proč mě jeho obrazy tak silně inspirovaly, ačkoliv byly vytvořeny zhruba před 100 lety, je asi v zásadě ten, že My jsme ještě nenašli po období sekularizace něco posvátného a nahraditelného místo Boha. My, kteří žijeme v období, ve kterém Bůh umírá, odcizujeme se od obklopujícího světa a marně ztrácíme každodenní život.

Ten pocit odcizení jsem si uvědomovala od svých deseti let. Nemohla jsem vnímat obklopující svět jako sympatický, všechno vypadalo fádně a šedivě. Proto, když jsem poprvé viděla obraz od de Chirica, byla jsem šokována z toho, že existuje takový způsob vidění světa.

Moje motivace v umění je vytvořit obraz pohledu na svět, který by jej činil sympatičtějším. Mnoho mnišských řádů se věnovalo malířství, umění bývalo prostředek spojující realitu s posvátným. Myslím si, že tomu tak může být i v současné době. Uvažuji nad tím, že jedna z velkých rolí umění je stále hledat to, jak se dá sdílet s lidmi něco nevysvětlitelného, posvátného. Já nevěřím v konkrétní náboženství, ale jako starý čínský mnich toužím po takové práci, kdy budu o něčem meditovat a následně uložím získaný pocit v obraze. Důvod, proč jsem si vybrala název práce Obrazy jako prostředky pro meditaci, pochází z mého pocitu, že chci tvořit umělecká díla podobně jako starý čínský mnich.

Avšak uložit takový pocit v obraze není něco, co lze dělat kontrolovaně. Snažím se ho najít tím, že například nejprve maluji několik svévolných motivů, následně mě ty namalované motivy inspirují a vzbuzují ve mně nějaký pocit. Pak přimaluji něco na obraz. Anebo zaznamenám dojímavé sny, abych nezapomněla daný pocit. Je to možná trochu paradoxní, ale předpokládám, že mám určitý realistický způsob vidění. Vyjádřit nepohodlí nebo odchylky od reality mi umožňuje vytvořit výraz snového času, který má blízko k realitě. Tentokrát jsem manipulovala s perspektivou, podobně jako tomu je v obrazech de Chirica. K tomuto cíli jsem využila japonské ukiyo-e a gotické malby z první třetiny 15. století ve střední Evropě.

Nejsem si jistá, zda mé obrazy, které byly malovány jako nepraktické a odbočující z reality, mohou hrát nějakou roli ve společnosti. Je to možná vzdor vůči čemukoliv praktickému a pokročilému, nebo – tím, že pracuji s předmoderním japonským tradičním způsobem malby – postmodernistický protest proti západnímu kulturnímu kolonialismu. Avšak primárně obrazy vznikají z mé vlastní potřeby a jsou vytvořené pro ty, kteří to cítí podobně jako já.

Jsou to obrazy jako prostředky pro meditaci, abychom znovu mohli cítit sympatický svět, jak jsme jej dříve viděli ve svém dětství.