Elena Pecenová↓

Popis diplomové práce

„…a v řidiči už nikdo další nesedí“*

Počátek mé diplomové práce vychází ze zkušenosti, kdy jsem se při jízdě v autobuse dlouho dívala do telefonu, až jsem po chvíli zvedla zrak a vyhlédla z okna ven, protože jsme stáli. Chvíli jsem pozorovala, co se venku odehrává, a zprvu mi nedocházelo, co vidím – u krajnice bylo odstavené auto po nárazu do svodidel. Situace je zvláštním způsobem příznačná pro všednodennost ovlivněnou digitalitou, je živou konotací k percepci obrazového materiálu v digitálním prostředí.

Prožitek z mé performance má ambice tuto zkušenost přeložit. Nejde však jen o tento obraz, ale o komplexní zkušenost, která se postupně vyjevovala, a já jí během své práce znovuobjevovala a ohledávala. Mé obrazy mají vždy co dělat s pohybem a rychlostí/pomalostí a je jedno, zdali se přenáší do textu nebo do performance – mých hlavních dvou zájmů. Na začátku stojí obraz a já provádím překlad – překládám ho do formy. Moje práce je vždy určitým typem překladu.

Vrrrm vrrrrrrm, beru vás na roadtrip bez řidiče.

Na začátku stojí očištěná karoserie auta – základní stavební díl, hlavní objekt mé instalace, která bude obydlená performativní situací. Skelet/objekt ve mně vyvolává spoustu otázek, nutí mě k uchopení. Všechny ty účelné prohlubně na nosném rámu zanechávají zprávu o minulé přítomnosti. Prázdné místo hovoří o existenci ještě hlasitěji a přesněji, než kdyby zůstalo plné. Je prvním a hlavním dílem skládačky – čistě mě fascinuje, magnetizuje kanály, komunikujeme spolu afekty, mluvíme spolu ve vlastním jazyce. Nic v ní ale nezůstává na svém místě. Tam, kde je tma a není elektřina, je potřeba svíček. Hlavním konstrukčním prvkem, kterým zasahuji do skeletu/objektu, je vosk. Materiálově je taková situace v kontrastu s předpokladem, že auto po bouračce má zvláštním způsobem deformované části, jako by se tvrdý materiál tavil jako vosk. Můj objekt/skelet je ohromný svícen, hoří na něm přes sto zapálených autorských svící, vedené jako části auta – motor, výfuk, zpětná zrcátka. Oranžové světlo, intimita noční jízdy po dálnici, horizont však neubíhá – uvnitř karoserie jsme uvnitř virtuálního prostředí. Jízdu, pohyb vytváří jen performeři. Situace 3+1 – tři performeři a autor, já, řidič, narátor. Civilnost, bez optiky divadelního představení a jeho náležitostí, situace se odehrává, má konkrétní sadu pravidel, odhaluje proces, pohyb, situaci, ale žádný moment není důležitější než ten, který probíhal před chvílí. Ne rozumem, ale dotykem zůstávám ve hře (Hands on a Hardbody) – udrž se taky. Můžeš do situace nasednout, a to, jestli dojedeš až do cíle, je na tobě, tvoje cesta možná vede někam jinam.

* Název instalace je veršem z básně Luboše Svobody Vzbudil jsem se uprostřed filmového štábu.