Jan Trubač↓

Popis diplomové práce

Plout, růst, a tady

Zpočátku jsem netušil, co dělat, jaké téma si vybrat. Pak v jednu listopadovou chvíli, těsně před svítáním, se mi narodila dcera. Stal jsem se rodičem. Začalo rodeo, velké bláznivé dobrodružství, a téma rodičovství najednou bylo všudypřítomné.

Nejdříve jsem se mu bránil, myslel jsem si, že bude lepší svou rodinu do diplomky nezatahovat. Věděl jsem, že určitě nechci vytvářet sousoší realistických figur. Postupem času ve mně uzrál nápad zhmotnit toto téma jako příběh, abstraktně, tak, aby forma nezastínila obsah.

Tento příběh začíná první sochou, kterou jsem nazval Plout spolu. Ta je složena ze tří částí. Spodní část zpodobňuje loď, společný prostor, možná kolébku života. Další dvě části jsou abstrahované postavy muže a ženy, rodičů, kteří na této lodi spolu stojí a plují životem. Zhoupne-li se jeden z nich, zhoupne se i druhý. Tvoří tak rovnováhu. Mezi nimi je prostor, který společně chrání. Je to prostor pro nový život. Tuto sochu jsem realizoval ze dřeva a zvolil jsem monumentální měřítko, tak, abych výšku figur byl schopen obsáhnout vlastním tělem.

Příběh pokračuje druhou sochou, tu jsem pojmenoval Nechat vyrůst. Ta zhmotňuje mateřství. Ztvárnil jsem zjednodušeně těhotnou ženu, inspirován tvarem cibulky, která v sobě nese nový rostoucí život. Důležitý je pro mě také aspekt skrytého tajemství, které se uvnitř nachází. Jako materiál jsem použil bílý mramor, symbol čistoty.

Příběh se uzavírá sochou Tady je. Na rozdíl od předešlých dvou soch, vzniklých na základě skic mých představ, mi nápad na tvar této sochy vnuknul kámen. Ležel na podzim na školní zahradě a připomínal list. Rozhodl jsem se respektovat hmotu, následovat vizi a očistit ho do tvaru onoho listu, symbolu růstu a lůna. Na něj jsem položil fazolku z bílého mramoru jako zpodobnění naší narozené dcery.