Sára Bown Kasanová↓

Popis diplomové práce

Mezičasí

Vybavuji si dobu, kdy mi bylo přibližně tři až pět let, občas jsem si lehávala na podlahu a jen tak tam byla. Byla jsem částečně přítomná se vším, co se nacházelo kolem mě, například s texturou, barvou a smradem koberce, na kterém jsem měla položenou tvář, se spodními částmi nábytku dotýkajícími se podlahy nebo prachem a nečistotami někde v koutě místnosti. Současně jsem byla přítomná se svými myšlenkami a reflexí toho, jak jsem se v dané chvíli cítila. Pobývala jsem ve svém vlastním světě existujícím mimo čas a tento stav bytí mohl být přerušen například mým oslovením dospělou osobou a vytržením z upřené pozornosti na své intimní okolí. Vracím se k tomu, co jsem v těchto chvílích zažívala: k čiré přítomnosti, k bytí.

Ve své práci se zabývám konceptem bezčasovosti, přítomnosti a pojmem liminal spaces, označujícím časoprostor, ve kterém se nic neděje. Jedná se o úsek mezi dvěma body, který je vždy něčím vyplněn, pouze to „něco“ je často považováno za nepodstatné či nezajímavé. Těmito chvílemi mám na mysli například čekání ve frontě v obchodě, na zastávce nebo čekání na to, až se věci začnou odvíjet podle mých představ. V takových chvílích je snadné vytvářet rezistenci a nechat unikat přítomný okamžik bez povšimnutí. Takové momenty mi však připadají zajímavé svým potenciálem stát se až magickými, když se nám podaří nechat vše plynout a oddat se přítomnosti. Zažila jsem, že právě tehdy – v čirém bytí – se věci začnou proměňovat.

V tvorbě zkoumám momenty a zachycuji okamžiky, kdy čas (případně obraz) působí nelineárně. Zaměřuji se na všednost, kterou vnímám skrze co nejjednodušší rámce, prostřednictvím nichž lépe chápu svět okolo sebe. Tyto rámce pak dávám k nahlédnutí, často prostřednictvím tzv. durational photographs, a nejlépe tak, aby diváci/divačky mohli odejít od obrazovky a zase se k ní vrátit, aniž by o něco přišli.

Když jsem koncem zimy jela tramvají na pražských Petřinách, všimla jsem si vily, u které byla rekonstruována střecha. Její trámy byly pokryté obrovskými plachtami vlajícími ve větru. Výjev plachet na mě silně zapůsobil a něčím se mě dotkl. V souvislosti s tímto prožitkem jsem si vzpomněla na úryvek z knihy Jak meditovat od Pemy Chödrön, americké buddhistické mnišky: „V opatství Gampo Abbey máme nad útesy nad oceánem vlajkové stožáry. Neustále experimentujeme a vyvěšujeme tam vlajky, protože k tomu takové stožáry nakonec jsou. Někdy je počasí naprosto klidné a my si těch nádherných vlajek užíváme v poklidu mírného větříku. Jindy ale fičí neuvěřitelně silný vichr a vlajky jsou za krátkou chvilku roztrhané na cáry. Představa vlajkového stožáru a vlajky výborně poslouží při práci s myšlenkami a emocemi, protože vlajkový stožár je stabilní a drží, ale větry pak šlehají vlajkami do všech směrů a trhají je na kusy – a to je obvykle naše potíž. My jsme ty vlajky a vítr s námi smýká ze strany na stranu… Použití myšlenek a emocí samých jako předmětu meditace však znamená prožívat život z perspektivy vlajkového stožáru. V Gampo Abbey si nikdy nemusíme obstarávat nové vlajkové stožáry. I při větrech o rychlosti hurikánu naše stožáry stojí dál, vztyčené na útesech.“ A právě tuto zkušenost s plachtami pokrývajícími střechu i meditace skrze opakované navracení se do přítomné chvíle zhmotňuji skrze svou diplomovou práci.