Eliza Kotelnikova↓

Popis diplomové práce

Vůle jako jádro a figurální malba

Figurou v malbě je často myšleno zjevení lidského těla, jež je podáno prostřednictvím barevných kombinací. Ve své práci nastiňuji cestu, jak jít dál za tuto představu. Pro mě se totiž postavou stává divák. Je tou figurou, kterou tvaruji svou myslí a tělem. Pro něho vytvářím nový pojem barvy. Podíváme-li se na koncepci, kterou jsem v průběhu studia vytvořila pro figurální malbu, je to ve velké míře reflexe díla Friedricha Nietzscheho. Pracuji také s pojmem vůle. Považuji vůli za jádro každého žijícího a základ našeho vzájemného porozumění. Vůlí míním nejen běžné chtění, ale také pozici, z níž si žijící vzpomíná. Jdu se svojí teorií nad čas a nad prostor. Nad veškeré poměry příčin a důsledků. Nezabývám se relativním počátkem vůle, nýbrž celou přítomnou okolností, přírodní povahou vůle.

Vezmeme-li Adama jako příklad pro usnadnění pochopení této koncepce: Adam může být objektivní nebo subjektivní vůle. Kromě toho jako každá vůle tenduje „předpokládat sebe i mimo sebe“.

Pokud je Adam objektivní vůle, pak má objekt (jinou objektivní vůli), ta je jediným objektem: pouze jedna a pouze k ní směřuje. Pokud je Adam subjektivní vůle, pak žádný objekt nemá, nevidí ani vůle samostatně, ale má subjekt – subjekt tvoří tendence „předpokládat sebe i mimo sebe“ od jiné vůle.

Pokud Adam je objektivní vůle, ví, že jeho tendence „předpokládat sebe i mimo sebe“ bude v okamžiku splynutí s objektem – Evou – ukončena a že to znamená dosažení nové fáze vývoje a vstup do nové dimenze (pro něho a jeho objekt). Když potkává na své cestě jinou objektivní vůli, která není objektem – ne Evu – tak se jeho tendence „předpokládat sebe i mimo sebe“ nerealizuje.

Pokud potkává subjektivní vůli – Lucii – Lucie vystupuje pro něho jako protivůle. Adam ví, že naráží na někoho, kdo nemá objekt, a ví, že ona protivůle je zaměřena na jeho tendenci „předpokládat sebe i mimo sebe“. Adamova tendence v tomto okamžiku zčásti přetrvává a zčásti se realizuje: Adam si vytváří pojem nemůžu. Probíhá to následujícím způsobem: naráží na někoho, o němž si myslí: „není jako já a nejsem to já“ a přitom si představuje, že ona protivůle má právě jeho objekt. Odvozuje své já od protivůle, já, které samo může nic (které je negací objektu vůle).

V případě, že Adam je subjektivní vůle (jako Lucie), nevidí jádra-vůle a jeho tendence „předpokládat sebe i mimo sebe“ nemá konec. V okamžiku splynutí se subjektem (s tendencí „předpokládat sebe i mimo sebe“ od jiné vůle) Adamova tendence nekončí: zčásti přetrvává a zčásti se realizuje. Subjekt vystupuje pro něho zároveň jako protivůle. Od subjektu si odvozuje pojem moct. To znamená: „já sám můžu“ – jeho já může všechno. Následně se Adam zaměřuje na další, nový subjekt.

V dimenzi života, z níž promlouvám, působí vzájemně dva druhy vůle, jak bylo právě popsáno. Tendence „předpokládat sebe i mimo sebe“ je bází pro pojem tělo. V okamžiku nerealizace této tendence vzniká linie, v okamžiku její realizace linie vzniká znovu. Pokud vůle potkává protivůli, se kterou už je tato tendence realizovaná z předchozích setkání, vzniká barva a pojem času.

I když se má koncepce pro většinu může zdát příliš náročná, široká, nebo dokonce s praxí neslučitelná, je to prizma pro pohlížení na umělecké výkony, které odhaluje realistické prvky jakéhokoliv díla.