Martin Kunc↓

Popis diplomové práce

Reject Tradition, Embrace Modernity
Reject Modernity, Embrace tradition

Diplomovou práci zastřešuje ateliérové téma reuse v architektuře, které se v obecném smyslu zabývá znovuvyužitím stavebních konstrukcí a adaptací stávajících objektů na nové funkce. Princip reuse není v architektuře novým tématem. Společnost ve svém historickém vývoji přirozeně opouští neaktuální stavební typy a architektonické přístupy. Materiálový nedostatek nebo změny ve společnosti vedly minulé generace k častým přestavbám a využívání materiálů z jiných staveb. Naše generace nechápe reuse pouze jako ekonomicky výhodný způsob stavění, ale i jako cestu k udržitelnějšímu životu v kontextu klimatické krize.

Stavební průmysl každoročně vyprodukuje okolo 11 % všech emisí CO2 na světě. Přibližně dalších 28 % pochází z provozu budov. Jako architekti, kteří vstupují do stavebního procesu, máme zodpovědnost hledat udržitelnější a šetrnější přístupy k výstavbě. Ještě před tím, než se rozhodneme zbourat starý dům a postavit nový, musíme zvážit jeho adaptaci na novou funkci. Obecný lineární model (Extrakce – Produkce – Konstrukce – Užitek – Vyhození) musí být nahrazen cirkulárním modelem, který je založen na principech recyklace a využívání stávajícího materiálu.

Adaptace a reuse budov se v posledních letech opět dostává do povědomí společnosti. Existují odborné publikace, vypisují se architektonické soutěže a byla realizována řada kvalitních projektů. Fenomén konverzí se ale týká především budov z období mezi lety 1890–1940, u nichž existuje celospolečenská shoda o jejich architektonické a kulturní hodnotě. Předmětem našeho zájmu jsou převážně modernistické stavby vystavěné po roce 1945, jejichž osud je o něco komplikovanější.

Budovy vystavěné po druhé světové válce jsou v současnosti na konci svého prvního životního cyklu a přirozeně čekají na první generální opravu. Technologická a finanční náročnost případné rekonstrukce v kombinaci s dobovým způsobem urbanistického plánování vytváří tlak na jejich nahrazení novou výstavbou. Místo opravy tak v mnoha případech přichází demolice a nenávratná ztráta kulturní, estetické i materiální hodnoty. K jejich zániku často přispívá i jejich obecná nepopularita mezi veřejností. Původní obrazy a myšlenky architektů jsou skryty za ideologickou oponou období socialismu. Domy dostávají pejorativní nálepky spojované s minulým režimem, přestože byly až na výjimky inspirované světovou, především západní, architekturou.

Z rešerše objektů vhodných pro reuse a adaptaci byl vybrán administrativní komplex Chemapol- Investa v pražských Vršovicích z přelomu 60. a 70. let minulého století. Jeho autorkami byly v té době začínající architektky Zdenka Nováková a Dagmar Šestáková. Zhoršující se stav objektu, jeho vysoká energetická náročnost či nízká obsazenost kanceláří po pandemii covidu−19 v kombinaci s energetickou krizí a krizí bydlení postavily dům do situace, kdy jeho provoz nemá ekonomický smysl a uvažuje se o jeho zbourání a nahrazení bytovou výstavbou.

Diplomová práce vychází z motivace najít alternativu k přístupu, který často preferuje demolici a jednorázové zhodnocení. V projektu prozkoumávám možnosti adaptace budovy na nové funkce, její možné přístavby a využití existujících stavebních prvků na nových nebo stávajících objektech. Těžištěm mého návrhu je ověření urbanity modernistického administrativního komplexu s přiléhajícím veřejným prostranstvím a jeho konfrontace se soudobou představou o městě. Na pozadí diplomové práce hledám odpovědi na otázky související s analogickými obrazy architektury a jejich integrací do nekontextuálního jazyka mezinárodního stylu.