Michal Rejzek↓

Popis diplomové práce

Poslední dny na Zemi

Naše úplně poslední dny na Zemi se odehrávají v naší hlavě. V niterném projekčním sále, který vysílá obvykle jen okamžik před smrtí. Výchozím bodem mé práce je právě ten mytický moment, kdy vám před skonáním proběhne celý život před očima jako film. Já věřím, že je to pravda. Ve stresu a panikách se mi něco podobného stává. Vybaví se mi scény související se stresovou situací, momenty, na které jsem si nevzpomněl již velmi dlouho. Není to ale film klasicky chronologický, ale spíše je sestříhaný retrospektivně, asociačně. Obrazy se poskládají na základě různých vztahů a vazeb i nepravděpodobných souvislostí.

Ve své diplomové práci vytvářím sérii drobných černobílých kreseb, které reprezentují určité obrazy ze života mladého člověka s jeho strastmi i radostmi. Trochu z dětství, trochu z puberty, trochu z dospělosti. Škola, strasti. Práce a brigády, strasti. Přátelství, radosti. Láska, strasti i radosti.

Jako rámec pro řazení kreseb za sebe jsem se rozhodl použít rok a čtyři roční období v něm. Od zimy po zimu. Střídá se počasí i teploty, a to vytváří specifické situace a zážitky. Slejvák na demonstraci zamrzí, ale naproti tomu posílí tíživou atmosféru problému, kvůli kterému tady přece jsme. Polibky pod rozkvetlou třešní jsou sice klišé, ale tak milé, že po něm všichni tak trochu tajně toužíme. Nebo ne?

Ve své práci bych chtěl vyjádřit různé věci z dnešní doby, které mi přijdou důležité a stojí za zaznamenání. Všední prchavé okamžiky i těžko přenosné atmosférou nabité chvíle plné úzkosti a pláče. Mileniálové a ještě více generace Z jsou totiž možná nejpesimističtější generace za dlouhou dobu.

Inspirující jsou pro mne filmy, hlavně ty dokumentární, ve kterých jsou prostříhány archivní materiály, ale i anime nebo skate videa. Například filmy Šimona Šafránka a Šimona Hájka (Meky, King Skate, Rapstory). Myslím, že takový „předsmrtný film“ by mohl vypadat přesně jako filmy od zmíněných tvůrců. Dalším důležitým zdrojem je můj oblíbený anketní film Jana Špáty Největší přání, kde se v uvolněných šedesátých letech ptá mladých lidí, jaké jsou jejich největší přání, životní očekávání či názory na společnost. A i nyní je třeba se zeptat: „Jaké jsou tedy ty naše?“