Sára Skoczková↓

Popis diplomové práce

Ve schránce

Práce vychází z tendence pozorování každodennosti a vnímání vnitřních dějů. Zkoumáním tvarů přírody a lidského těla. Lidé, velikost a hloubka každého z nich, díky své historii, emocím, vzdělání, vlastnostem… Vše si nosíme v sobě. V našich schránkách, které jsou nám dané a značně ovlivňují náš život.

Sochy prezentují hmotná těla, jejich stavbu, končetiny a prostor uvnitř. Růst, křehkost, bezpečí, zároveň pocity sevření a omezení. Připodobnění člověka k amfoře navazuje na mou předchozí práci, kdy amfora sloužila jako bezpečné místo k odložení potřebného. Taková intimní skrýš. Uvědomění, že intimní skrýš se nachází ve mně, a v každém z nás, mě vedla k personifikaci amfor. Vytvořit je tak, jako by byla jejich existence skutečně přítomna. Aby ovlivnily prostor ve své blízkosti. Jsou to těla bytostí, v nadživotní velikosti. Jejich hmotnost je určena tenkou skořápkou definující vnitřní obsah.

Chronologický děj výstavy postupuje skrze čtyři sochy.

Hromádka větví, zakonzervovaných a citlivě ošetřených. Jejich růst je zastaven, působí jako živý organismus, jen tak odložený.

Brána, kostra, která vymezuje prostor, vnější i vnitřní. Bezpečí a zároveň sevřený pocit vymezeného prostoru, ve kterém se nacházíme.

Ležící tělo kostry amfory, připomínající lasturu. Skrýš se stejnou stavbou, jako je brána. Stojící amfora, bytost v temném stínu, prostor uvnitř je skryt pod hmotou těla. Možná je to vnitřní vzezření.

Jsme poučeni, že nějak škodit padlému protivníkovi a „…pokládati za nepřítele to mrtvé tělo, zatímco pravý bojovník odletěl a zbylo jen to, čím bojoval…“ (Ústava, 469d)

Své já odděluji od svého těla. Tělo vnímám jako prostředek, jak se stát skutečným v tomto světě. Je to schránka, lastura, vymezený prostor pro mou vnitřní expanzi. Tělo je hrob duše. Duše přesahuje své tělo a s tělesnou zkázou podléhá životu na zemi.

Samotné tělo je jen jakýmsi přídavkem duše, který je formován duší a skrze nějž se duše může projevovat. Pokud tedy budeme člověka chápat jako duši, pak jsme k tělu „připoutáni na způsob škeble“. (Faidros, 250c)