Marie Štefáčková↓

Popis diplomové práce

Od tebe nazpět k tobě: Ahoj smrti, ty starý brachu. Talutu znáš plnu matkovražedného prachu. Sluníčko pobízíš k milování. Představa jinocha tě do vnitřku zahání. Černé děťátko, do domu štěstí tvého smutku, i pozdního klekání.

Ústředním tématem mé práce je částečně vykonstruovaná situace, vycházející z reálných životních zkušeností několika osob, jež si za svůj dosavadní život prošly některými druhy násilí, ať už hovoříme o násilí psychickém, nebo i fyzickém. Asi jen málokdo z nás od počátku svého života vyrůstal obklopený bezmeznou láskou nejbližších, s rodiči využívajícími ve své výchově rovnovážný řád, empatii, podporu a ochotu pomoci v nepříznivých etapách dětství a dospívání. Každý člověk v určité fázi svého života, i opakovaně, prožil zklamání, různé bolesti, fyzické i duševní obtíže. Všichni s těmito problémy bojujeme a buďto zvítězíme, nebo prohrajeme a smíříme se s tím, či tento smířlivý obraz zamítneme. Ovšem v situaci, kdy se negativní konstelace spíše kumulují, než aby ubývaly, naše mysl a tělo mají tendenci reagovat podrážděním, vztekem, údery, pláčem atd. V jistém bodě takovému člověku nezbývá nic jiného než se rozhodnout, vybrat si zda bude bojovat dál, anebo to vzdá, přizpůsobí se, uzavře se do sebe, zešílí či zvolí tu úplně poslední možnost a dobrovolně opustí své tělo.

Vytvořila jsem proto pět krátkých příběhů inspirovaných těžkými psychickými dilematy. Každý z pětice příběhů se zaobírá jiným typem traumatické zkušenosti a prožitkem, ale i přes jednotlivé příběhy v sobě skrývají mnohé vzájemné podobnosti v neutěšenosti, bolesti, vracejících se vzpomínkách, vůních, dotecích, myšlenkách, které provázejí nositele na každém jejich kroku. Tato pro ostatní často neviditelná zranění skrytá za vřelými úsměvy každodennosti jsem rozdělila do pěti tematických okruhů:

Blízkost a obava ze smrti, ale i vzrušivá touha po ní.

Nezdravý, nevyrovnaný vztah mezi matkou a dcerou.

Sexuální zneužití v dětství a opětovné znovuprožití v dospělém věku.

Postupem času budovanou nenávist vůči mužům.

Frustrace ze ztráty potomka a zejména nemožnost počít jiné.

* Jak o takových věcech mluvit? Jak si odpustit? Jak odpustit pachateli? Jak cítit? Jak se ostatním podívat do očí bez hany a studu? Jak nepohrdat vlastním životem?

Každý z uvedených textů vychází z reálných zkušeností lidí v mém okolí, s nimiž jsem spoluvytvářela podobu nového pohádkou upředeného individua, fiktivní bytosti s vlastním příběhem. Částečnou snahou bylo skrze komunikaci spoluvytvořit charakter tvora, do něhož by bylo možné přesunout, zaklít, uzavřít (alespoň částečně) psychickou obtěžkanost dané osoby. V psychiatrii je diskuze a řízené verbální znovuprožití konkrétního problému „pacienta“ jednou z možných variant léčby traumatu, avšak tento druh pomoci téměř nikdy sám o sobě nestačí. Často tak dnes dochází v této oblasti k využití léčby kombinované, tedy k zapojení dalších účinných technik a pomocných strategií – od individuální či kolektivní terapie, neurofeedbacku či arterapie k józe a mnohým dalším.

Jednotlivé příběhy byly převedeny do pohádkově laděné mluvy, do jakéhosi prostředníka komunikace/sdělování, jak v textech, tak následných zvukových nahrávkách. Abych co nejvíce přiblížila pocit nicotnosti a sebedehonestace předkládaných postav, dala jsem hlavním hrdinům a hrdinkám a jejich charakterům podobu much. Všechny příběhy byly posléze umístěny na lesní kruhové sezení, na palouček, kde znavený může usednout a prostě jen poslouchat, přemýšlet o nesdělitelném. Společně pevně usazení, propletení v kořenových systémech stromů může člověk přemítat nad otázkou svého, vašeho a jejich duševního zdraví a i o tom, do jaké míry rozumíme sami sobě i ostatním, či nad tím, co lidé uzavírají hluboko dovnitř sebe samých.