Ha Thu Le↓

Popis diplomové práce

šli spát a zapomněli se vzbudit

Zavřeli oči a s nádechem se ponořili do najednou nekonečně hlubokého dna, roztáhli ruce a odhrnovali od a do sebe tekutou masu, proplouvající mezi prsty, nehty, chloupky, jako by jim chtěla zchladit každičký pór, naplnit každou žlázu, jako by je měla nadobro pojmout.

Do you remember the occasion when you first felt consciousness of your own individual self?

That was in my 11th year, there I suddenly on my way to school I stepped out of a mist. It was just as if I had been in a mist, walking in a mist, and then stepped out of it and then knew I am, I am what I am, and then I thought: But what have I been before? And then I found that I was, that I had been in a mist, not knowing to differentiate myself from things, I was just one thing about, among many things.

— Carl Gustav Jung, z rozhovoru pro Face To Face (1959)

Začali hledat, pozorovat hlubinu, ve které trávíme první momenty svého začátku, studené dlaždice, zkreslené linie, třpytící se odlesk paprsků zkřivený proudy, a začali se ptát, začali vzpomínat.

Náš život se probouzí spánkem, v matčině těle zná člověk vesmír, při narození na něj zapomíná, prospíme celé dny, než se naučíme bdít, než se naučíme žít, a nakonec život zhasínáme dalším spánkem, všechno tělo zesne, zavře oči a už je neotevře.

Jako děti vnímáme čas naprosto jinak, prodýcháváme i ten sebemenší okamžik, detail, čas se zdá být o to větší, o co menší si připadáme, jako bychom s prožitými léty nevnímali táhnoucí se chvíle, které před námi utíkají.

Kdyby se měli dozvědět něco o budoucnosti, podívali by se zpět. Mlhavě si vybavují pár scén a záblesky pocitů, vůní, emocí, chutí. Na obaly, které křupaly, na chladivé povrchy, na to, kolik je hodin, na mramorovou podlahu, umělé kytky, vůni vonných tyčinek a spoustu polévek. Pokaždé když potřebovali pomazlit, když se potřebovali ohřát či nasytit nudné chvilky, byla tu pro ně MAMA.

People tend to refer to all instant noodles as “Mama” – the way some Americans refer to tissues as “Kleenex” or the British call vacuums the “Hoover”.

— Anna Hezel, There’s No Noodle Like a Mama Nood (2019)

Zajímalo je především, kolik toho stihli zapomenout a na kolik si dokáží vzpomenout. A jak moc vzpomínají i skrze vzpomínky jiných, které ze vzpomínek interpretují stejně, a jestli zůstanou takové, jaké se jevily na začátku. Ptají se na otázku všeho, ale začínají (a možná i končí) u samého začátku, u dětství. Digitalizováním vzpomínek se nabízí nekonečný život, ale nevidí se pro detail celek a naopak, jako kdyby se realita rozporcovala do pixelů a oni se v nich ztratili. A co když si jednoho dne nevzpomenou na všechny ty vzpomínky, které zůstaly v instantních polévkách, v matkách a prababičkách, v uložených cloudech, co když nakonec vyhynou?