Nejkrásnější věk II

Sedmapadesát diplomantů za necelé dva týdny čekají závěrečné zkoušky. Opustí školu, stanou se z nich umělci. Rozpaky a nejistota z toho, co bude, se množí, stejně jako diskuse o budoucnosti.

Scéna 1 

Budova architektury

Profesor nových médií sedí ve svém kabinetu u kubistického stolu od Josefa Gočára a připravuje se na pedagogické plénum. Svůj příspěvek ještě píše. Čte nahlas:
Diplomanti ateliéru Nová média 1 úspěšně uzavřeli studium na AVU s projekty, které se dotýkají závažných společenských témat a současně vykazují vysokou úroveň inovativního formálního řešení, jež přispívá k rozšíření pole vizuální kultury.

Scéna 2 

Pedagogické plénum

Hlavní budova, místnost číslo 6 (šestka), malá aula, stupňovité lavice, přítmí, přes špatně utěsněné dřevěné žaluzie prosvítají proužky jižního, ostrého slunce. Není vidět ven. Je dusno. Tváře se ztrácejí v přítmí.

Profesor malby:
My jsme naprosto pohlceni malováním! Vůbec nevnímáme, že na ulici před Akademií troubí auta nebo že náš soused za stojanem šustí štětcem…
Co když nám zítra dojde barva?
Co když nebudeme mít správně napnuté plátno?
Co když vedoucí pedagogové jednou umřou? Absolutně nic nás nedokáže vyrušit.
Žijeme tady a teď.

Profesor intermédií vstupuje do diskuse od stolu vpředu, všichni na něj pohlédnou:
My opustíme prostředí školního ateliéru. Náš ateliér bude řešit významově lenost jako sociální potřebu i institucionální překážku a k tomu budeme naplňovat koncepci postateliérové umělecké praxe.

Profesor malby se ozve po chvilce z druhé řady:
Nevíme, co bude zítra, nevíme, co bude pozítří, nevíme, co bude popozítří, nevíme, co bude popopozítří, nevíme, co bude popopopozítří…

Profesor architektury nesouhlasně pokývne hlavou a do pléna zařve:
Ale víme, budeme šťastní a bohatí!

(Nikdo se nezasměje…)

Profesor sochařství z nejvyšší řady nervózně dodává:
Nevím, možná bychom se měli spíše soustředit na to, co je tady a teď.

Scéna 3 

Klub AVU

Zelené obložení stěn pamatuje ještě školní léta většiny profesorů. Nahlas hraje hudba, studenti posedávají kolem stolů nebo čekají v nekonečné řadě na jídlo. Psi slídí po jídle pohozeném dětmi. Budoucnost se diskutuje i tady.

O bar se opírají diplomanti. Osvětluje je podsvícená vitrína, v níž rostou bylinky pro dochucení každodenních jídel. Řada postupuje hodně pomalu, studenti mají dost času na rozhovor…

Malířka I:
Podobné otázky mě trochu znervózňují. Mám dojem, že se neptají na to, na co vypadají, že se ptají…

Sochař odpovídá:
Budu rád, když se mi podaří zůstat aktivním výtvarníkem.

Přidává se Malířka II:
Je jisté, že něco končí a něco nového začíná. Snažím se myslet pozitivně a jsem připravena jít si za tím, co si přeji, ať už bude cesta, trnitá nebo ne.

Malířka III je ale skeptická:
Je těžké napsat něco o budoucnosti, ta představa se mění každou sekundu.

Její rozpaky sdílí Malířka IV:
Těžko říct, co bude za pět let, když nevím, co bude zítra.

Z kuchyně konečně přinesou bulgur s kuřecím masem a tři Hokkaido polévky. Studenti si je berou a usedají k největšímu stolu pod oknem. Diskuse pokračuje.

Malíř I:
Akademie výtvarných umění v Praze je podle jedné statistické studie z roku 2015 se svými 37,5 % nezaměstnaných absolventů lídrem tabulky.

Restaurátorka:
Ovšem život není jenom práce.

Restaurátor:
Těším se na svět za plotem AVU. Je jiný. V lecčem chudší, zato klidnější a srdečnější.

Intermedialista I dodává:
Já budu přemýšlet nad smyslem pokračování v umění a začnu se zabývat myšlenkou odchodu z uměleckého světa.

Kreslířka na něj reaguje:
Umění? No dělat ho budu, ale jestli to bude zajímat i někoho jinýho než mý kámoše…

Diskuse přeskakuje pod projektor, kde je na ošuntělých a trochu špinavých sedačkách společnost o něco živější.

Ptá se někdo od prvního stolu:
Filipe, kde budeš ty za pět let?

Novomedialista I

Za pět let se vidím ve vlastní vířivce s přáteli, co pro mě pracujou. (Obejme kamarády, kteří sedí vedle něho). A ty, Ondřeji?

Intermedialista II:
Na AVU!

Malíř II se při zaznění zkratky své alma mater probere, zdvihne v ruce půllitr a hluboký hlasem vykřikne:
Za vodou!

Malíř III nesměle a slovensky:
Budem pánom galaxie a všetko a všetkých budem ovládať mysľou v ich podvedomí…

Scéna 4 

Dlouhé a vysoké chodby Akademie připomínají hlavní lodě gotických katedrál. Jsou plné různého umění a bordelu. O sádrové odlitky římských soch se opírají vyhozené dřevěné konstrukce, kolečko, na zemi se válejí pytle od sádry. Stále víc a víc věcí zakrývá pohled na krásná a vypracovaná těla římských bojovníků na podstavcích, všude se totiž uklízí. Za dva týdny již bude možné tudy projít rovně a člověk se neušpiní. Na konci chodby je šestka, kde i nadále probíhá pedagogické plénum.

Místnost číslo 6 (šestka) Učitelé se baví polohlasem mezi sebou, nastává šum. Malé skupinky 2–3 hlav dále diskutují. Halas přeruší profesor restaurování, který se postaví. Plénum ještě šumí, takže profesora je slyšet až v úplném závěru. Hlavy v nižších řadách se otáčejí.

Profesor restaurování:
Doufám, že tak jako doposud budou v Ateliér restaurování výtvarných děl malířských a polychromované plastiky v budoucnu naplněny tyto předpoklady a výuka bude splňovat nejvyšší nároky požadavků péče o kulturní dědictví.

Profesor grafiky z levého rohu, kde sedí, vždycky oponuje:
No jo, ale leda jen souhrou okolností v tom ateliéru vzniká „současné umění“. Současnost přece vznikala před dávnými pěti lety.

Profesorky nových médií vstupují do diskuse dvojhlasně:
Sedíme se studentkami na zahradě školy v kruhu u ohně, vyprávíme si příběhy, v pozadí v bazénu skáčou delfíni. Střídáme se s delfíny ve vyprávění, vtipkujeme spolu.

Profesor sochařství se zasměje:
Prostě sochařský Bajkonur! Z něhož se dá vystartovat na cestu ke svým planetám, které svítí co největšímu počtu spřízněných!

(Učitelé se na sebe chvíli dívají, nevědí, jestli to byla reakce na předchozí mluvčí.)

Profesor a profesorka intermédií na sebe pohlédnou a dodávají:
Ani my se nebereme úplně vážně.

Scéna 5 

Budova architektury

Profesor nových médií je pořád u sebe v kabinetu. Dopsal další věty a znovu čte celý text nahlas:
Diplomanti ateliéru Nová média 1 úspěšně uzavřeli studium na AVU s projekty, které se dotýkají závažných společenských témat a současně vykazují vysokou úroveň inovativního formálního řešení, jež přispívá k rozšíření pole vizuální kultury. Ateliér Nová média 1 se stal klíčovým místem pro artikulaci těchto problémů a zároveň nachází cesty k jejich řešení.

Scéna 6 

Hlouček studentů sedí na dvorku, příjemně svítí slunce, je relativně teplo. Oblečeni jsou v křiklavých barvách, dost extravagantně. Sedí pod balkónem, kam sochaři odkládají sádrové studie ženského aktu. Jsou to většinou korpulentní dámy v pokročilém věku. Za ta léta je jich tam hodně, taková malá „terakotová“ armáda.

Sochařka I:
Ráda bych bydlela se svými přáteli a umění dělala společně. A co ty, Alžběto?

Sochařka II:
Nestydět se a být spokojená?

Malířka:
Za pět let, doufám asi jako každý z nás, budu schopna se nadále naplno věnovat své práci.

Sochařka III:
Doufám, že má práce bude smysluplná.

Architekt nesměle:
Rád bych si do budoucna udržel několik rovin intelektuálního naplnění.

Restaurátor ležící na boku na trávě lakonicky dodává:
Upřímně se těším na cokoliv a kdekoliv.

Scéna 7 

Šestka, Hlavní budova

Diskuse vedle v budově se mezitím dostává až k otázce studentů samotných – jací jsou a jací by měli zůstat…

Profesor restaurování:
Oproti značné proměně prostor a vybavení školy a také nástupu nových trendů a technologií mne více než těší, že lze u současných studentů sledovat jasný zápal pro vzdělání se všemi vlastnostmi, které zůstávají po léta stejné a neměnné navzdory nezadržitelnému vývoji civilizace.

Profesor sochařství vidí ateliér biologicky:
Ateliér Socha 2 je jakýmsi živým organismem, kam přichází každoročně 2–3 noví studenti a studentky, u kterých nelze zcela odhadnout, jakým směrem se jejich osobnost a talent bude rozvíjet.

Profesor grafiky nabízí svým příjemným vystupováním poměrně přesnou představu:
Musí věřit, že autentičnost projevu souvisí s poznáním skrze vlastní zkušenost a nemusí mít přímou vazbu na aktuálnost nebo atraktivitu.

Scéna 8 

Profesor nových médií čte nahlas u otevřeného okna, je ho slyšet do ulice U Akademie:
…ateliér Nová média 1 se stal klíčovým místem pro artikulaci těchto problémů a současně našel cesty k jejich řešení, které si získávají zaslouženou pozornost široké veřejnosti.

Scéna 9 

Místnost číslo 6 (šestka)

Diskuse na pedagogickém plénu začíná působit poměrně abstraktně a akademicky, proto do ní vstupují mladší kolegové s radikálnějšími vizemi, ale také ti zkušenější.

Noví profesoři malby se snaží diskusi posunout dál:
Abych shrnul výše řečené, domníváme se, že za pět let budou všichni naši absolventi a studenti integrální součástí světa umění. Pokud bude někdo tvrdit opak, bude samozřejmě lhát, a tudíž mu netřeba věřit.

Profesor kresby formuluje svoji zkušenost a odmítá cokoliv připravovat:
Vizi ateliéru v budoucnosti si záměrně nevytvářím. Po letitých zkušenostech mého pedagogického působení na AVU jsem zjistil, že plánovat a vymýšlet své vlastní představy budoucí podoby ateliéru, tedy kreativního prostředí, kde změna se přirozeně děje neustále a každý den, je naivní a zbytečná činnost.

Profesorka intermédií cituje svého studenta:
Po pěti letech bude v ateliéru IM 1 pět prváků, tři druháci, osm třeťáků, šest čtvrťáků, jeden páťák a dvanáct šesťáků.

Scéna 10

Profesor nových médií vkráčí do šestky a přednáší svoji vizi platnou pro rok 2024:
Diplomanti a diplomantky úspěšně uzavřeli studium na AVU s projekty, které se dotýkají závažných společenských témat a současně vykazují vysokou úroveň inovativního formálního řešení, jež přispívá k rozšíření pole vizuální kultury. Umění změnilo svět. K lepšímu.

Scéna 11

Moderní galerie

Rozlehlý ateliér zaházený stojany, papíry, arborami. Projít se dá jenom uličkami. Zaházené jsou i schody na balkón. Prostor byl původně galerií, má krásné rozptýlené světlo. Na balkóně jsou černobílé obrazy krajin a velké portréty, trochu jako z jiné doby.

Nahoře u svojí diplomky sedí student. Dívá se do mobilu. Na smsku spolužačky, která se ho ptá, jak vidí sám sebe za pět let, odepisuje:
:)

Tyto debaty se plně rozvíjejí na následujících stránkách katalogu: vedoucí všech osmnácti ateliérů AVU byli požádáni, aby si představili svou budoucnost za pět let. Fiktivní konverzace, která byla z jejich slov sestavena, ukazuje odlišné způsoby, jakými může umění, architektura a restaurátorství porozumět svému vlastnímu vztahu k budoucnosti. Nejde zde o to vyhrát debatu, neboť pravdu mají v podstatě všichni – necháme-li stranou fikci. Umění se dělá tady a teď. Potřebuje ponoření a vytěsnění – nejen hluku z ulice, ale také nároků a zodpovědnosti, které na nás zbytek světa klade. Ať už je to placení nájmu, nebo to, že chceme udělat radost našim učitelům. Toto je něco, co Akademie, a obzvláště pak Akademie výtvarných umění, může udělat nejlépe. Zablokovat okolní svět tak, aby snáz docházelo k těmto chvilkám ponoření, k oné souhře okolností, která umožňuje vznik současného umění. Ptát se letos diplomujících studentů a studentek a chtít po nich, aby přemýšleli o své vlastní budoucnosti – tak, jak jsme to udělali pro tento katalog –, se může zdát kruté. Jejich pozornost je zcela oprávněně soustředěna na zakončení šestiletého studia, které vrcholí diplomantskou výstavou. To, co se stane pak, je pro většinu z nich nejisté, nebo to vyvolává obavy.

V dnešní době je obtížné být optimistický, a to nejen pro diplomující studenty. Ekonomické a politické trendy v Evropě aktuálně nevypadají pro umělce na začátku kariéry úplně vlídně. Ekonomická stabilita nebo i finanční nezávislost jsou dosažitelné čím dál hůře. Čas zbývající na reagování na klimatickou změnu je krátký. Ale fatalismus je horší než popírání, a můžeme-li někde najít optimismus, tak je to právě v práci letošních diplomantů, ve vynaložené námaze, péči a zaujetí, jež jsou zřejmé v malbách, sochách, grafikách, restaurování, architektuře či intermediálních projektech, které pro závěrečnou výstavu připravují.

Díla prezentovaná na této výstavě jsou jen nástinem toho, co si letošní diplomanti dovedou představit a přivést do reálného světa. Budoucnost, kterou si pro sebe nyní představují, možná nebude ta, jež na ně čeká, přesto však nastane. Čas strávený na AVU jim přinesl dovednosti a disciplínu, která jim může pomoci utvářet jejich budoucnost. Proto doufáme, že tato výstava jasně ukazuje, že nejkrásnější věk pro ně a pro nás všechny nakonec leží před námi.

Tomaš Džadoň, John Hill, profesorky, profesoři, diplomantky a diplomanti AVU