Di Vý: Pozornost a její budoucí verze

Koukáme do obrazovky, až z toho pálí oči. Věty se zamlžují a práce není hotová. Setkáváme se online. Všechny pokoje, prostory venku, návštěvy rodičů, partnerů a partnerek, pospolitost i naše samoty propojuje tence rámovaná tiše zářící obrazovka. Díla převádíme do fotografií a textů. Další call, individuální setkání nad jednotlivými pracemi, call, prezentace, popis a další call.

Co se děje s uměním v době digitalizace světa včetně našich těl, myšlenek i emocí? Jak do produkčních a distribučních podmínek dělání umění vstupují zažité lockdowny z předchozích let, které ještě stále doznívají v ozvěnách? Jak a kam se přesouvá pozornost, kterou ztrácíme a žádáme zároveň? A jsou emoce, nálady, pocity data?

Přípravy Di Vý se protnuly s poslední covidovou vlnou v zimě 2021. Teprve začátkem roku 2022 se opatření začala pomalu rozvolňovat a opět jsme mohli společně pracovat a potkávat se v plné intenzitě jak uvnitř, tak venku. Na čas se uvolnilo připoutání k displejům a obrazovkám, abychom dnem 24. února 2022 k nim byli přitaženi zpět obrovskou magnetickou silou vytvořenou agresivním napadením Ukrajiny Putinovým Ruskem. Individuálně prožívanou sebe-digitalizaci spojenou s prací, studiem i volným časem vmžiku a nečekaně vystřídaly obrazy válečných krutostí, lidí utíkajících ze svých domovů a pocitů ohrožení i bezmocnosti zároveň. Silně a traumaticky prožívanou realitou se válka stala pro ty, kdo mají na Ukrajině příbuzné a přátele, i pro všechny vyjadřující soucit, podporu i konkrétní pomoc Ukrajině na dálku i nablízko.

Je evidentní, že do situace online streamované války jsme vstoupili v oslabené kondici, od jejího vypuknutí hledáme vysvětlení ve specifickém somnambulicky hyperindividualizovaném post-lockdownovém stavu, který se promítá do naší práce i každodenního prožívání dění uvnitř i kolem. Stejně tak jako podmínky online prostředí v posledních dvou dekádách proměňují samotné umění, které sledujeme na digitálních platformách (což je téma eseje Tiny Poliačkové v tomto katalogu), tak i podmínky, ve kterých nyní prožíváme své emoce, přesouvají témata a obsahy z pozice naší kontroly do externí role, jež kontroluje a manipuluje přímo nás.

Kurátorský záměr v letošním roce neurčilo jedno konkrétní téma ale primárně snaha věnovat co největší starostlivost prezentaci jednotlivých prací diplomantů a diplomantek, kteří a které ukončují své studium na AVU. Jejich vystavení, prezentace se dějí v budovách a prostorách školy, které nahlížíme především z kontextu určité časovosti, jež se již odehrála, směrem k té, co se teprve má stát a určí další vývoj věcí i událostí. Podprahovým tématem, o kterém jsme diskutovali, se tak stala touha po pozornosti. Ne však ve smyslu sebepropagace na sociálních sítích nebo v digitálním prostředí, ale spíše ve vztahu k uměleckému dílu, které touží vstoupit do světa a promluvit, cosi způsobit a stát se aktivním elementem či subjektem.

Navážeme-li na diskuse spojené s tzv. emoromantickým obratem v umění první dekády 21. století, zajímá nás, jak lze zacházet s emocemi dnešního uměleckého díla ve vztahu k jejich vytváření, popisu i prezentaci. Na letošní Di Vý se chceme ptát a zkoumat, po jaké pozornosti touží samotná díla. Jaké emoce uchovávají a distribuují zároveň a jak jejich rozečtení či procítění určuje jejich působení v online prostředí? Co se děje při odmítnutí samotného online prostředí a jeho stále se měnících podmínek? Je romantické nechtít pozornost? Kam se ubírá umění a jeho stín? Jsou žluté kšiltovky přitažlivé?

Di Vý prezentuje čtyřicet sedm prací čtyřiceti osmi diplomantek a diplomantů. Práce jsou prezentovány v Hlavní budově a Moderní galerii AVU. Termín Di Vý jsme používali jako pracovní název při přípravě diplomantské výstavy, emailové a online komunikaci.

Anna Remešová a Tomáš Vaněk,
kurátoři výstavy